UNESCO
Organizace OSN, stála roku 1972 u zrodu důležitého mezinárodního dokumentu – Úmluvy o ochraně světového dědictví, podle které ochraňují zúčastněné země vybrané památky a přírodní celky připisované pravidelně jedenkrát ročně na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví.
Organizace UNESCO
UNESCO – organizace pro výchovu, vědu a kulturu (anglicky United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) je součástí organizace Spojených národů (OSN). Vznikla na základě tzv. Konstitučního aktu nebo též Ústavy UNESCO na diplomatické konferenci v Londýně dne 16. listopadu 1945, vstoupila v platnost 4. listopadu 1946 po ratifikaci prvními dvaceti státy (mezi nimi i tehdejšího Československa).
Hlavním úkolem organizace UNESCO je usilovat o udržení mezinárodního míru rozvíjením spolupráce v oblasti výchovy, vědy (přírodní a sociální vědy), kultury, komunikace a informace a prosazováním úcty k lidským právům a právnímu řádu.
Ústava UNESCO definuje jeho tři hlavní orgány
1.Generální konferenci UNESCO – je nejvyšším orgánem UNESCO a skládá se ze zástupců všech členských států, z nichž každý má jeden hlas.
2.Výkonnou radu UNESCO – která dohlíží na realizaci plnění rozhodnutí Generální konference v období mezi jejími dvěma zasedáními
3.Sekretariát – je mezinárodní štáb úředníků, kteří pracují jak v sídle UNESCO v Paříži, tak v řadě regionálních úřadoven UNESCO po celém světě.
Ojedinělost systému UNESCO, na rozdíl od jiných činností ze systému OSN, spočívá v tom, že ve všech zemích existují na základě Ústavy UNESCO národní komise pro spolupráci s UNESCO.
Oficiální styk se Sekretariátem UNESCO je ve všech státech věcí jejich zahraniční služby a slouží k tomu mimo jiné jejich státní stálé mise (nazývané též stálé delegace) při UNESCO v Paříži.
Organizace UNESCO stála roku 1972 u zrodu důležitého mezinárodního dokumentu – Úmluvy o ochraně světového dědictví, podle které ochraňují zúčastněné země vybrané památky a přírodní celky připisované pravidelně jedenkrát ročně na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví.
Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví
Hlavním posláním Úmluvy je stanovit povinnosti smluvních států a pravidla mezinárodní spolupráce, aby se zabezpečila ochrana, zachování a předávání kulturního a přírodního dědictví s vynikající univerzální hodnotou budoucím generacím.
Byla přijata na 17. zasedání Generální konference UNESCO dne 16. 11. 1972 a v platnost vstoupila 17. 12. 1975. Depozitářem je generální tajemník UNESCO. ČSFR přistoupila k Úmluvě dne 15. 11. 1990, závaznou se pro ni stala dnem 15. 2. 1991. Na základě sukcesu je platná i pro samostatnou Českou republiku. Text Úmluvy a oznámení o přístupu byly publikovány ve Sbírce zákonů č. 159/1991 Sb. Na praktické realizaci Úmluvy, jejímž gestorem je MZV, se podílí MK ČR a MŽP.
Přijetím nebo ratifikací Úmluvy uznává každý stát, že je především jeho povinností tyto úkoly zabezpečovat na svém území při maximálním využití svých vlastních zdrojů, popřípadě s využitím mezinárodní pomoci.
Kompletní znění Úmluvy v českém jazyce na www.npu.cz/unesco
Kompletní seznam členských států Úmluvy:
http://whc.unesco.org/en/statesparties
Seznam světového kulturního a přírodního dědictví
(zkráceně též nazývaného Seznam světového dědictví)
Seznam zahrnuje vybrané kulturní památky (architektonická díla, díla monumentálního sochařství a malířství, skupiny budov, kombinovaní díla člověka a přírody, místa archeologických nálezů) a přírodní celky (přírodní jevy, geologické a geomorfologické útvary, přírodní lokality) vynikající univerzální hodnoty, tj. hodnoty, která přesahuje národní hranice. Kompletní anglická verze Seznamu světového dědictví je spolu se stručnými popisy k dispozici na adrese Centra pro světové dědictví v Paříži (World Heritage Centre) na stránkách: http://whc.unesco.org/en/list
Základním principem výběru památek do Seznamu světového dědictví je jejich jedinečnost, autenticita a celistvost. Seznam je reprezentativní a zapsané památky částečně symbolicky zastupují např. určitý stavební typ daného období v určitém širším regionu (proto nemohou být na Seznamu všechny památky). Pro spravedlivé a srovnatelné hodnocení jsou specifikována obecná kritéria. Nominaci na zařazení do Seznamu světového dědictví mohou Centru světového dědictví předkládat pouze státy, které podepsaly Úmluvu. Navrhovaná lokalita musí být nejprve zapsána na tzv. národní Indikativní seznam.
Indikativní seznam
lokalit pro nominace k zápisu na Seznam světového dědictví (Tentative List) je soupisem takových míst, která jednotlivý stát zamýšlí v nejbližších letech nominovat k zápisu. Jde o určitý plán práce a současně o důležitou informaci pro ostatní státy.
Indikativní seznamy členských států jsou od roku 2007 veřejně dostupné na internetových stránkách Centra světového dědictví: http://whc.unesco.org/en/tentativelists/
Nominační proces
je završen hodnocením podkladů na zasedání Výboru světového dědictví, členové Výboru jsou předem z podkladů seznámeni s odbornou rešerší a návrhem rozhodnutí, které připravují Poradní organizace.
U nás zpracovává z pověření MK ČR podklady pro nominaci kulturních památek ČR na Seznam světového dědictví Národní památkový ústav (www.npu.cz/unesco). Územní pracoviště připravují podklady pro monitorovací zprávy o těch českých památkách, které již na tomto prestižním Seznamu zapsány jsou.
Emblém světového dědictví
Pro označení míst světového dědictví se používá emblém světového dědictví, který symbolicky vyjadřuje vzájemný vztah mezi přírodou a kulturními památkami: středový na koso postavený neuzavřený čtverec představuje formy vytvořené člověkem, kruh vyjadřuje přírodu a obě části tvoří jediný propojený celek. Má podobně jako náš svět tvar kruhu, který zároveň vyjadřuje i ochranu poskytovanou organizací UNESCO. Emblém přijal Výbor světového dědictví na zasedání ve Washingtonu v roce 1978, jeho autorem je belgický umělec Michel Olyff. Emblém je chráněn a jeho použití podléhá přísným pravidlům.
České dědictví UNESCO
Česká republika přistoupila k Úmluvě ještě jako součást Československa v roce 1991 a od té doby bylo na prestižní Seznam vybráno celkem dvanáct míst naší vlasti:
- historické centrum Prahy (v roce 2010 k ní přibyl ještě Průhonický park)
- historické centrum Českého Krumlova
- historické centrum Telče (první tři zápisy se uskutečnily v roce 1992
- historické centrum Kutné Hory s chrámem sv. Barbory a kostelem Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci
- poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou
- jihočeské selské baroko vesnice Holašovice nedaleko Českého Krumlova
- kulturní krajina Lednicko-Valtického areálu
- Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži
- zámek v Litomyšli
- Barokní morový sloup Nejsvětější Trojice v Olomouci
- funkcionalistická vila Tugendhat v Brně
- Bazilika svatého Prokopa a Židovská čtvrť v Třebíči
- Krajina národního hřebčína v Kladrubech nad Labem
- Hornický region Krušné hory/Erzgebirge
Česká komise pro UNESCO
Byla zřízena usnesením vlády ze dne 1.6.1994 jako poradní orgán vlády. Hlavním úkolem komise je zprostředkovávat styk našich institucí a odborníků s UNESCO. Komise studuje dokumenty UNESCO, rozšiřuje myšlenky organizace v ČR a současně předkládá do pařížského sekretariátu náměty na další činnost. Patří pod MZV.
Novinky týkající se UNESCO, České komise UNESCO a jejích aktivit můžete sledovat v pravidelném měsíčním elektronickém Zpravodaji Sekretariátu České komise pro UNESCO Ministerstva zahraničních věcí na: www.mzv.cz/unesco
Členy komise jsou představitelé ústředních a dalších významných vědeckých, kulturních a pedagogických institucí, jakož i významné osobnosti české vědy a kultury. Členství v komisi je čestné, členové jsou jmenováni na čtyřleté období. Komise má čtyři odborné sekce – pro výchovu, přírodní a společenské vědy, kulturu a komunikaci.
U příležitosti 20. výročí vzniku České komise pro UNESCO byla Sekretariátem České komise pro UNESCO vydána nová informační brožura, která shrnuje aktivity České republiky v oblasti UNESCO a představuje široké spektrum činnosti České komise pro UNESCO za posledních dvacet let. Informační brožura je volně ke stažení na webové stránce České komise pro UNESCO.
Adresa Sekretariátu České komise pro UNESCO:
Rytířská 31, 110 00 Praha 1
Tel.: 224 186 126
e-mail: unesco@mzv.cz
ČESKÉ TRADICE POD OCHRANOU UNESCO
Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva
Stejně jako zachovat přírodní a kulturní jedinečnosti planety pro budoucí generace, je nezbytné zachránit ohrožené a mizející tradiční lidové kultury, které jsou nedílnou součástí kulturního dědictví. Na základě mezinárodního dokumentu Doporučení o ochraně tradiční a lidové kultury (1989), vznikl deset let poté Akční plán na ochranu a rozvoj nehmotného kulturního dědictví. Česká republika se podílela na realizaci projekty v oblasti lidových tanců, lidových řemesel a lidové umělecké výroby pod názvem Nositelé tradic lidového řemesla.
Generální konference UNESCO v Paříži přijala 17. října 2003 na svém 32. zasedání Úmluvu o zachování nemateriálního kulturního dědictví lidstva, Česká republika k ní přistoupila roku 2009 jako 109. země světa. Hlavním cílem Úmluvy je identifikace, ochrana, rozvoj, podpora a zachování kulturních tradic a tradiční lidové kultury. Úmluva zakládá dva nové seznamy nehmotné kultury, jejichž existence nahrazuje předešlý projekt Mistrovská díla ústního a nemateriálního dědictví lidstva:
1. Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva
2. Seznam nemateriálního kulturního dědictví vyžadujícího naléhavé zachování
Než se unikátní lidová tradice stane součástí Reprezentativního seznamu, musí být zařazena do Národního seznamu dané země. (Kompletní Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva najdete na: www.unesco.org/culture/ich).
Národní seznam nemateriálního kulturního dědictví České republiky
Slovácký verbuňk – improvizovaný mužský tanec stále udržovaný na moravském Slovácku při tradičních hodech a zábavách. I když jej tanečníci předvádí ve skupinách, každý tančí sám za sebe. Pro muže bez rozdílu věku je umění verbuňku otázkou prestiže, soutěží mezi sebou a rivalita panuje i mezi obcemi. V současnosti se rozlišuje šest regionálních typů verbuňku: strážnický (okolí Strážnice), kyjovský (okolí Kyjova), podlužácký (okolí Břeclavi), horňácký (okolí Velké nad Veličkou), hanácko-slovácký (okolí měst Hustopeče a Ždánice), uherskohradišťský a uherskobrodský (okolí Uherského Hradiště a Uherského Brodu). Nejlepší tanečníci předvádí každoročně své umění na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici, prvenství si řadu let drží Stanislav Popela z Perné. K nemateriálnímu kulturnímu dědictví lidstva patří verbuňk od roku 2005.
Vesnické masopustní obchůzky a masky na Hlinecku – tradiční obyčej loučení se zimou a se vším zlým, a zároveň oslava plodnosti. V nezměněné podobě jej od konce 19. století uchovávají v Hamrech, Studnici, Vortové a Blatnu (místní část Hlinska), pro širokou veřejnost předvádějí obchůzku ve skanzenu Veselý Kopec. Masopustní průvod včele s veselou maskou Strakatého a Ženuškou obchází vesnici, v každém stavení masky zazpívají, zadeklamují aktuální veršovánku, popřejí vše dobré a dostávají odměnu. V průvodu jsou i smutné masky, Ras s Kobylkou, Žid, Kominíci a Slaměný. Obchůzka končí poražením a znovuvzkříšením Kobylky. Pod ochranu UNESCO se tato tradice řadí od roku 2010.
Jízdy králů na jihovýchodě Moravy – lidový obyčej spojovaný s křesťanskými svatodušními svátky, oslava mládí, síly, plnosti života, všeho, co souvisí s vrcholícím jarem, i s dobrou úrodou. Etnografové vidí původ tradice v útěku uherského krále Matyáše před Jiříkem z Poděbrad; aby se Matyáš neprozradil, převlékl se do ženského kroje a do úst si vložil bílou růži. Ještě v polovině 20. století se konaly jízdy králů asi v šedesáti obcích na Slovácku, nyní již jen v několika – v Kunovicích, Hluku na Kyjovsku, Skoronicích, vyhlášené jsou hlavně vlčnovské. Jízda králů poslední květnový víkend ve Vlčnově s více než dvousetletou tradicí je nádhernou přehlídkou slováckých krojů a zvyků. Krále představuje chlapec ve věku 10 – 12 let a vydařená jízda je ctí a chloubou nejen rodiny krále, ale celé vesnice. Pod ochranu UNESCO jako nemateriální dědictví se dostala roku 2011.
Sokolnictví – tradice stará přes čtyři tisíce let – umění chovu a ochrany dravců, výcvik a lov s nimi. V Čechách sahá až do období Velké Moravy, ve středověku patřilo k běžnému životu a těšilo se velké oblibě v šlechtických kruzích. Od 17. století postupně upadalo, o jeho záchranu a obnovení se zasloužil až v první polovině 20. stol. hrabě Bedřich Mensdorff Pouilly, který jej provozoval i popularizoval. Za přelomový lze považovat rok 1967, kdy vznikl v Opočně pod Orlickými horami Klub sokolníků a byla založena tradice každoročního říjnového mezinárodního velmi prestižního setkávání sokolníků. Zápis na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva z roku 2010 je společný sokolnictví Belgie, České republiky, Francie, Jižní Koreji, Mongolska, Maroka, Kataru, Saudské Arábie, Spojených arabských emirátů, Sýrie a Španělska.
České loutkářství – má letitou tradici, v současné době působí v České republice devět profesionálních loutkových divadel, stovka nezávislých skupin a dalších asi 300 amatérských. Loutkářskou tradici rozvíjí řada festivalů, Loutkářská Chrudim existuje již od roku 1951 a je nejstarší svého druhu v Evropě. Mezi nejvýznamnější loutkářské skupiny patří Buchty a loutky, Divadlo bratří Formanů, divadlo Contimuo. Sto let též existuje pražské divadlo Jiskra a stovce se blíží i Říše loutek.
České loutkářství bylo zařazeno k Nemateriálnímu kulturnímu dědictví lidstva spolu se slovenským loutkářstvím v roce 2016 při zasedání výboru UNESCO v Addis Abebě; podáno bylo celkem 37 žádostí).
Technologie výroby modrotisku
Na 13. zasedání Mezivládního výboru pro zachování nehmotného kulturního dědictví UNESCO v Port Louis na ostrově Mauricius byla dne 28. 11.2018 zařazena na Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví lidstva Technologie výroby modrotisku. Zápis je společný pro Českou republiku, Slovensko, Rakousko, Německo a Maďarsko.
Jedná se o jeden z nejstarších způsobů potiskování lněného a později bavlněného plátna, za použití původní dřevěné ruční formy. Unikátní metoda tzv. negativního tisknutí funguje podobně jako malování kraslic voskem. Nejprve se na plátno ručně natiskne vzor speciální tiskařskou směsí z kaolinu a arabské gumy, zvanou rezerva, poté se barví na modro v barvě indigo. Tiskařská rezerva se následně odstraní vypráním v octové vodě.
Modrotisk je postaven hlavně na kvalitních razidlech, která se v rodinách dědí z generace na generaci a opatrují jako velký poklad. Mezi uznávané barvířské rodiny patří Danzingerovi z Olešnice na Blanensku, nebo Jochovi ze Strážnice.
Další unikáty národního seznamu zatím na zařazení pod ochranu UNESCO čekají
(v závorce je uveden rok zápisu)
Myslivost (2011) – plánovitě trvale udržitelné obhospodařování zvěře a jejich prostředí jako přirozená součást života na venkově.
Valašský odzemek (2012) – improvizovaný sólový mužský tanec, kdysi rozšířená zábava mladých pastevců z hor Valašska. Vznikal při gajdách a píšťalách, od konce 19. stol. nahradil dudy cimbál; tančí se v měkké obuvi, krpcích.
Vodění Jidáše (2012) – tradiční velikonoční zvyk udržovaný hlavně v oblasti Vysokého Mýta na Pardubicku. S říkánkou odsuzující Jidášovu zradu obcházejí chlapci vesnická stavení, aby si vyprosili výslužku ( tradičně udržované hlavně ve vesnici Stradouň).
Východočeské loutkářství (2012) – unikátní fenomén východočeského loutkářství sahá až do poloviny 18. století (ucelený přehled v Muzeu východních Čech v Hradci Králové).
K nemateriálnímu kulturnímu dědictví lidstva patří od roku 2016.
Běh o Barchan (2013) – oslava příchodu krále Jana Lucemburského do města Jemnice, aby zde před odchodem do bojů ukryl v bezpečí milovanou manželku Elišku Přemyslovnu.
Běh čtyř poslů, kteří Elišce přinášejí od krále zprávu, historickou událost připomíná.
Technologie výroby modrotisku (2014) – prastarý způsob potiskování lněného a později bavlněného plátna za použití dřevěné ruční formy; tradici udržují v Olešnici na Moravě.
Tradiční léčivé procedury a odkaz V. Priessnitze (2014) – zahrnuje vodoléčbu jako nadčasové léčení V. Priessnitze, zakladatele prvních vodoléčebných lázní na světě.
České loutkářství – lidové interpretační umění (2014) – české loutkářství jako celek, nelze zahrnout do národního seznamu pouze Východočeské loutkářství (viz bod 8).
Lidové tradice výroby vánočních ozdob ze skleněných perliček (2015). Ruční výrobu
ozdob ze zbytků nafoukaných skleněných perel charakterizuje ohromná rozmanitost i
složitá montáž. Přivydělávali si jí chudí skláři z Jizerských hor.
Betlémská cesta v Třešti (2015) – stavění betlémů s tradicí dlouhou přes 200 let; místní vystavují doma vytvořené betlémy pro návštěvníky pravidelně od 26. prosince.
Skřípácká muzika na Jihlavsku (2016) – ojedinělý fenomén tradiční lidové kultury, vyskytuje se na Vysočině v bývalých okresech Jihlava a Havlíčkův Brod. Zachoval se po německém obyvatelstvu, které přišlo na Jihlavsko ve 12. století s rozvojem těžby stříbra. Kromě kroje, jazyka, nářečí a specifických obyčejů si přineslo zvláštní zábavu tzv. skřípáckou muziku, která se zde od těch dob provozovala na nástroje podobné houslím (podomácku vyrobené nástroje z jednoho kusu javorového dřeva, se smrkovou deskou a zvláštní konstrukcí strun.
Skřípácké kapely se udržely až do konce 2. světové války, nejdéle v Kozlově a ve Velkém Beranově. Ke známému souboru Vysočan přibyl v roce 1986 ještě folklorní soubor Pramínek.
Velikonoční obchůzky s Jidáši na Bučovicku (2017)
Navrhovatel Masarykovo muzeum v Hodoníně
Historický morový průvod v Brtnici (2017)
Navrhovatel Muzeum Vysočiny v Třebíči
Milevské maškary (2017)
Navrhovatel: Maškarní sdružení, spolek pro udržování tradic v Milevsku
Ochotnické divadlo v České republice (2017)
Navrhovatel: Národní informační a poradenské středisko pro kulturu Praha
Ruční výroba masopustních masek v Zákupech (2017)
Navrhovatel: Muzeum Českého ráje v Turnově
Velikonoční slavnosti Matiček a Ježíškových Matiček na Hané (2017)
Navrhovatel: Olomoucký kraj
www.unesco-mediain.cz
www.nulk.cz